Prostorová orientace se stává dost obtížným úkolem, vytratí-li se jednota prostoru. Právě k tomu dnes ale dochází: horizont společného světa, který sdílíme s ostatními, se rozostřil natolik, že pouhá zmínka o něm vyvolává sarkastické pousmání, zatímco bezprostřední okolí, jímž si razí cestu jednotlivec, se rozpadá na řadu vzájemně nesouměřitelných prostředí. Možnost chápat vykořeněnost jako příležitost k vynalézání nových světů, z níž za úsvitu moderny těžili především umělci, se v důsledku politických, ekonomických a ekologických změn, ke kterým došlo během posledních desetiletí, stala nevyhnutelností pro všechny. V rámci globalizovaných podmínek produkce a konzumace se nejen můžeme, ale také musíme přemísťovat mezi místy, kontexty a identitami, a to se stejnou lehkostí, s jakou střídáme okna v internetovém prohlížeči. I přes únavnost neustálého pohybu se těšíme z prostupnosti hranic, díky níž si rozšiřujeme spektrum životních stylů, jež si lze užívat. Před tím, kdo je k jejich překračování donucen bojem o holý život, se ale hranice naopak uzavírají. Současné umění je zároveň ztělesněním ideologické fikce globální jednoty i její kritikou, jelikož působí na nadnárodních platformách jako praxe překladu mezi lokálními zkušenostmi. Podobnou ambivalenci vykazuje i světová informační a komunikační síť: čím víc si v ní připadáme doma, tím víc ji využíváme k obraně svých dílčích domovin „v reálném světě“.