Me: Nemůžu uniknout z lidského těla, z lidské perspektivy, ze stávajícího společenského uspořádání a z toho plynoucích limitů, skrze které nahlížím na svět. Někdy se mi zdá, jakoby samotný pokus o útěk vedl ještě hlouběji k tomu, před čím chci utéct.

Also me: Pořád unikám. V myšlenkách, v představách, zmnožených realitách, pomocí různých těl. Někdy z (do) práce, do (ze) školy, do přírody, na rave, do dobré knihy nebo do zápletek seriálů. Často unikáme od sebe, spolu a za ostatními, jindy od ostatních a do sebe.

Also me: Unikání může být cestou ven ze stereotypu, vykolejením z vymezených tras. Je to zkušená, která může být nebezpečná, děsivá, nepříjemná, náročná, divoká, zábavná, ale taky léčebná, očistná, uklidňující, nová, rozmanitá, nečekaná a inspirativní. Někdy nezbytná…

Můžeme z ní vyjít poučeni, ale taky naprosto ztraceni. Můžeme se v ní točit jako v nekonečné spirále, která nás nechává sklouznout od velkého světa obecných záležitostí až po náš malý intimní svět každodennosti a zase zpátky. Přepínáme orbity mysli, abychom se po čase vrátili na stejné místo s novou perspektivou.

Also me: Anna L. Tsing píše ve své knize The Mushroom at the End of the World, že kontakt či kontaminace vytváří rozmanitost. Možná, že únik právě takovým kontaktem je nebo ho přináší - setkání s něčím novým, jiným, druhým totiž nutně proměňuje. Zanechává originální stopy na nás, na našem okolí i na vzájemných vztazích. Dává znovu a znovu nové naděje a šance cosi vyměňovat a dozvědět se tak, co se to uvnitř i kolem nás vlastně děje. A to je podstatné.

Also me: Ale stejně tak podstatná je i myšlenka na to, kam si můžeme dovolit unikat, čím svoje cesty zaplatíme a jak vytvářet takový svět, ve kterém jsou možnosti úniku pro všechny alespoň o něco vyrovnanější.