Petr Kvíčala a Lukáš Karbus: K/K, Velvyslanectví České republiky v Maďarsku, vernisáž 24. října 2019
Porovnat pozice Petra Kvíčaly a Lukáše Karbuse je zajímavé nejen vizuálně prostřednictvím jejich obrazů a akvarelů prezentovaných na zdech české ambasády v Budapešti, ale také skrze bližší znalost jejich biografií. Věkově je dělí jedna generace. Petr Kvíčala (1960) se výrazně prosadil na umělecké scéně na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Postmoderní vlna v té době rehabilitovala nejen malbu, ale také vrátila do hry modernismem pro umění zakázané strategie jako je alegorie, archetyp nebo v případě Petra Kvíčaly ornament. Lukáš Karbus (1981) na sebe upozornil jako finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého, prestižního ocenění pro umělce mladší pětatřiceti let, v roce 2015. Jeho velkoformátové akvarely korelovaly s postinternetovou vlnou zájmu o rukodělné a materiálové formy umění. Petr Kvíčala, který získal v rámci stejné soutěže čestné ocenění v roce 1992, vede malířský ateliér na brněnské umělecké fakultě. Na stejné škole, ale v sousedním malířském ateliéru studoval a v roce 2007 diplomoval Lukáš Karbus. Není složité nalézt i niternější spojnici mezi oběma autory, kterou je oběma vlastní hluboký vztah ke krajině a přírodě obecně. Pocházejí nebo vyrůstali na místech, která mají až magický charakter. Pro Kvíčalu to bylo okolí moravského městečka Tišnov, založeného cisterciáckým řádem v hlubokém středověku uprostřed zvlněné krajiny Boskovické brázdy. Karbus pochází z České Lípy, jejíž okolí s hlubokými hvozdy a pískovcovými skalami je nejromantičtější částí Čech. Obsesivní kresebné záznamy místní krajiny, postupně zjednodušované až na elementární znaky jsou startovacím momentem Kvíčalovy umělecké trajektorie, kterou po jistou dobu zcela ovládla červená vlnovka, jež se stala konstrukčním prvkem, tématem i značkou jeho tvorby v devadesátých letech. Z pozorování přírody Kvíčala především odvodil své hlavní téma, kterým je řád, jeho konstrukce a jeho narušení. Kvíčalovy obrazy jsou důsledně konstruovány na základě geometrických a matematických principů, ale stejně důsledně jsou přenášeny na plochu plátna „od ruky“, nikoli pomocí trojúhelníků a kružítka. Takto vzniklé odchylky a vychýlení z jinak racionálně vybudovaného systému jsou to, co Kvíčala odvodil z pozorování přírody pro své umění. Velkoformátové akvarely Lukáše Karbuse připomínají na první pohled krajinu pozorovanou skrze krasohled. Bývá segmentovaná do trojúhleníků, z nichž se skládá obraz podobně jako skleněná vitráž, pak je část pojatá zcela veristicky nebo se může symetricky zrcadlově zdvojit a pak přeskočit třeba do abstraktní, geometrické, ornamentální až dekorativní bordury. Velmi často dochází k prolnutí či sloučení jednoho i více motivů na jediné obrazové ploše, znejišťuje se perspektiva i symetrie. Upřené pozorování Karbusových akvarelů může vyvolat pocit závrati, až lehké nevolnosti vyvolané šálením oka, ale především mozku zpracovávajícího klamavé vizuální impulzy. Obdobnou závrať způsobuje uvědomění si neuvěřitelné pracnosti a času nutného k vytvořením tak velkých formátů technikou primárně určenou pro drobné skici. Zde narážíme na další možnou paralelu v tvorbě obou autoru. Proces vzniku Kvíčalova obrazu i Karbusova akvarelu trvá dlouho. Je nutná až zenová trpělivost. Začátek a konec práce na obraze dělí velmi dlouhá doba, aby ji oba umělci mohli překonat bez jediné pochybností o jím výsledku. Techniku akvarelu navíc nelze opravit, stejně jako nelze v průběhu změnit zvolený systém konstrukce obrazu.
Last but not least, vzájemná komparace prací Lukáše Karbuse a Petra Kvíčaly pomáhá produktivně zviditelnit momenty, které jsou běžně přičítány tomu druhému. V případě Lukáše Karbuse si najednou více všimneme, za kolik vděčí jeho akvarely bytostně geometrickým strategiím, jako jsou perspektiva nebo symetrie, a naopak u Kvíčaly můžeme o to silněji pocítit, proč byla geometrie považována za posvátnou nauku.
(Ondřej Chrobák, hlavní kurátor Moravské galerie v Brně)
Petr Kvíčala (1960) Malíř systematicky rozvíjející variantu geometrické abstrakce, jejímž základem bylo přehodnocení ornamentu a dekoru. Od začátku devadesátých let pedagogicky působí na Fakultě výtvarného umění v Brně, kde v současnosti vede Ateliér malířství 3. Pravidelně vystavuje a je zastoupen svými díly ve sbírce Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně a dalších veřejných a soukromých sbírkách. Je rovněž autorem mnoha realizací do architektury, z nichž nejdůležitější je velkoformátová nástropní malba v budově Deutsche Budesbank v Chemnitz (architekt Josep Luís Mateo, 2004). Žije a pracuje v Brně.
Lukáš Karbus (1983) Jeho velkoformátové akvarely kombinují formální odkazy na modernismus, veristickým záznamem krajiny, závrať vyvolávají efekty na hranici halucinogenních vizí. Podobně úchvatné je technické provedení akvarelu. Podobně jako jeho práce oscilují mezi technickou rafinovaností a zdánlivou naivitou, tak i jeho celá umělecká kariéra se ambivalentně odehrává mezi samotou venkovského života a nepopiratelným zájmem a oceněním ze strany světa umění. V roce 2007 absolvoval studia malby na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT, v roce 2015 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, jeho práce zastoupena jsou ve sbírce Národní galerie v Praze a je reprezentován Polansky Gallery. Žije a tvoří v České Lípě.
Speciální poděkování za iniciaci výstavy patří paní Marianně Davidházy, prezidentce Česko-maďarské obchodní komory.
| Datum publikování | |
|---|---|
| Zkrácený odkaz | https://www.favu.vut.cz/studenti/aktuality-vyzvy/f26745/d190979 |
Odpovědnost: Hana Křížová