čeština

Studenti se orientují v tématech, která jsou ústřední pro vývoj umění v průběhu 20. století. Jsou schopni rozlišovat mezi jejich ranou artikulací a následnými reinterpretacemi v umění po roce 1950. Jsou si vědomi jejich historické, sociální, případně politické podmíněnosti a jsou schopni uplatnit východiska z oblasti širokého spektra společenských věd při vlastní interpretaci moderního a současného umění.

Orientace v dějinách umění 20. století

Metody vyučování závisejí na způsobu výuky a jsou popsány článkem 7 Studijního a zkušebního řádu VUT..

Ústní zkouška

1. Hledání jiného: orient, exotika, periferie (modernistické hledání inspirace u exotických a vzdálených kultur; šíření vlivu moderního umění a meziválečných avantgard; kulturní imperialismus a vztah mezi uměním východu a západu; (post)kolonialismus a umění).
2. Vysoké a nízké: vztah umění a kulturního průmyslu; myšlení z okruhu frankfurtské školy, Clement Greenberg: avantgarda a kýč; The Independent Group; pop art; stírání hodnotových hranic – digitalizace, globalizace.
3. Originál nebo kopie? Apropriace jako umělecká metoda – od Duchampa po YouTube, posun od uměleckých strategií k uživatelským taktikám, umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti, digitalizace a její důsledky pro umění.
4. Autonomie nebo angažovanost? Avantgardní výpady proti sociální autonomii umění a instituci muzea, levicové avantgardy a touha po změně společenského řádu, historická avantgarda a neoavantgardy; přehled tendencí, umělců a konkrétních projektů, kterým je společný zájem o politickou a sociální realitu, případně snaha do ní zasahovat a měnit ji; umělecký aktivismus na pozadí protestních hnutí současnosti (především hnutí proti ekonomické globalizaci) – pouliční i mediální (reality hacking, tactical media – RTMark, Yes Men, Steve Lambert).
5. De-skilling: od řemesla k médiu a od média k praxi – odklon od řemeslného základu umělecké praxe a posun k pracovním postupům, jež nevyžadují specifické dovednosti; umělec jako manažer; celý život je umění; konceptualismus; pomezní formy, v nichž umělecká tvorba splývá s životní praxí.
6. Subjekt – identita – tělo: Duchampovo alter ego; surrealistické hry s podvědomím; gender a queer – nové modely subjektivity, nové pohledy na tělo, postmoderní subjektivita; tělo a technologie.

Cílem tohoto kurzu je seznámení s tématy a problémovými okruhy, které určovaly vývoj umění v průběhu 20. století. Kurz tak představuje doplněk a rozšíření přehledové výuky dějin umění 20. století, jehož cílem je kontextualizace nových a již získaných vědomostí.

Povinná docházka (tolerovány jsou 3 neomluvené absence).

BOIS – BUCHLOH – FOSTER – KRAUSSOVÁ, Umění po roce 1900. Praha: Slovart, 2007.

Anour ABDEL–MALEK – Chinua ACHEBE – Aimé CÉSAIRE – Achille MBEMBE – Edward W. SAID – Ngũgĩ WA THIONGʼO, Postkoloniální myšlení II, Praha: tranzit.cz, 2011.
Clement GREENBERG, „Avantgarda a kýč.“ Revue Labyrint, 2000, č. 7–8, s. 69–74.
Hal FOSTER, „Co je nového na neoavantgardě?“ Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 2010, č. 8, s. 58 – 84
Hans BELTING, Konec dějin umění. Praha: Mladá fronta, 2000
Lisa CARTWRIGHT – Marita STURKEN, Studia vizuální kultury. Praha: Portál, 2009.
Martha BUSKIRK, The Contingent Object of Contemporary Art. Cambridge, MA – Londýn: MIT Press, 2003.
Martina PACHMANOVÁ (ed.), Neviditelná žena. Praha: One woman press, 2002.
Nicolas BOURRIAUD, Postprodukce. Praha: Tranzit, 2004.
Peter BÜRGER, „Negace autonomie umění v avantgardě“. Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 2007, č. 1 – 2, s. 168–175.
Suzi GABLIKOVÁ, Selhala moderna? Olomouc: Votobia, 1995
Thierry DE DUVE, „When form has become attitude – and beyond“. In Simon LEUNG – Zoya KOCUR (eds.), Theory in Contemporary Art: From 1985 to the Present. Blackwell Publishing, 2004, s. 19–31
Tomáš POSPISZYL (ed.), Před obrazem. Praha: OSVU, 1998
Tomáš POSPISZYL, Srovnávací studie. Praha, Agite Fra, 2005.
Walter BENJAMIN, Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon, 1979, s. 17–43.