Index, který formuje hmotu do života, kontinuitu obrysu, zanechává vše špičkou prstu uprostřed vzduchu. Sahá po tvaru. Pouzdro na to, co tam bylo, označuje jeho přítomnost, teď tam je, jako řada věcí, připevněných na podlaze bez lepidla, nevyřešených a my nevíme, co bylo předtím. To, co zůstalo, a to, co je nyní, uvádí v život. To, co už bylo, se otáčí, vibruje, kmitá. Cvakání k otevření, k uvolnění motivu, k houpání se formuje do schodů. Září jako píseň. Budova je nezávislé tělo s vlastními orgány; živá a proměnlivá entita s vnitřními strukturami, které nelze rozebrat. Výstavní prostor je součástí složité sítě materiálů a významů. Objekty jsou jako dekorativní větve, volné, suverénní ornamenty, které se vždy znovu zavěšují různými způsoby. Podstata a kvality prostoru jsou přítomny v každé výstavě, ale nenápadně; radiátory, vodovodní trubky, chodby, tvary stěn a stropů. Pozornost je upoutána jinde. V nenápadných gestech, ve věcech ponechaných bez povšimnutí, je krása; všudypřítomnost hmoty, ke které máme neustálý vztah. Příroda, každodenní zboží, jiná těla, naše myšlenky a pocity vůči nim a ontické proměny mezi vnitřním a okolním.

Ville Karlsson a Tuomas Lehtomaa pracují se sochařskými, malířskými a textovými, site-specific a situation-specific postupy. Výstava luggage, wish se formuje na místě, prostřednictvím jednání a přístupů k místu. Tato procesuální praxe je závislá na možnostech a omezeních vzdáleností, přechodů, známého a neznámého.