„Ztráta času“ znamená především ztrátu víry v budoucnost jako otevřenou dimenzi, do níž promítáme svá očekávání, dále ztrátu historické paměti, která zajišťuje kontinuitu s minulostí, a konečně také ztrátu přítomnosti jako prostoru pro jednání. Tím, co se hroutí, je čas jako horizont, uvnitř kterého se formují naše tužby a projekty. Je ohrožena samotná naše schopnost prožívat vlastní existenci jako pohyb od „předtím“ k „potom“, která je konstitutivní podmínkou subjektivity. V přítomnosti obtížně hledáme událost, která by mohla konstituovat kolektivní subjekt změny. Představám budoucnosti vládne dystopická imaginace. Nadvláda pastiše v kultuře svědčí nejen o neschopnosti přicházet s inovacemi, ale také o absenci smyslu pro dějiny, kdy se z minulosti stává skladiště vyprázdněných forem. Omezení politického protestu na rámec bezprostřední přítomnosti vede k jeho estetizaci. Současné umění nedokáže být aktuální, protože jeho „současnost“ spočívá v nekonečném prodlužování statu quo. Subjekt, jehož vnímání času se rozpadá na sérii nespojitých okamžiků, zůstává vězet ve stavu „trvalé přítomnosti“. V dnešních produkčních podmínkách se předmětem vykořisťování stávají anonymní částice času, odtržené od osobností svých nositelů. To spolu s vlivem informačních a komunikačních technologií způsobuje pocit zrychlení životního tempa, kterému lidská psychika už nemůže stačit.